Fotografuji přibližně 15 let a už je to nedílná součást mého života. Fotím vše zajímavé, nevšední, ale i tajemné a bizarní, právě  jako opuštěné stavby a vše co v nich lze nalézt.

Užívám si tu atmosféru samoty, rozpadu, vůni zatuchliny a záhadné zvuky, ozvěny dávné minulosti, otisky lidí a jejich osudů, které zanechaly ve starých fabrikách, rozpadajících se nemocnicích, zapomenutých zámcích nebo opuštěných vojenských základnách.

V zakázaných zónách se snažím pořídit  fotografie, které by o všem, co jsem viděl a cítil, vypovídaly a mohl bych se podělit o své zážitky s okolím. 

V roce 2010 jsem založil stránky urbex.cz a se svými kolegy přispíváme unikátní články a fotografie ze zajímavých, opuštěných míst kam se běžně nedá dostat. Také jsem si začal chránit soukromí pseudonymem DiverZant, protože urbex je někdy na hraně zákona.

Asi moje první fotografie opuštěné budovy byla z chátrajícího JZD. Také mě přitahovaly zapomenuté kouty staré textilní továrny v mém městě, kam jsem se pravidelně vydával.Tehdy jsem ještě nevěděl, že něco jako urbex vůbec existuje. Jednou jsem se dostal na zanedbané autovrakoviště na Novém Zélandě, kam jsem se několikrát vrátil, protože rezavá auta prorostlá vegetací mně připadala nesmírně esteticky přitažlivá a fotogenická. Důležitý zlom přišel kdy jsem ve fotografickém časopise zjistil, že podobný zájem má víc fotografů a že se mu říká urban exploration neboli urbex.

Od té doby jsem návštívil spoustu krásných a zajímavých, opuštěných míst. Třeba výzkumný ústav v Suchumi,

kde se za Stalina pokoušeli křížit primáty s lidmi, čtyřicetitisícové opuštěné město Pripjať u Černobylu na Ukrajině, rozsáhlé podzemní bunkry tajné policie Stasi ve východním Německu, rozestavěný socialisticky hotel u města Mestia na Kavkaze, ostrov smrti nedaleko Poveglia, nebo známé švédské autovrakoviště Bastnas …

Také jsem realizoval již několik fotografických výstav v různých městech naší republiky, a zúčastnil se přednášek o fenoménu průzkumu moderních ruin. V roce 2015 jsem s Katkou Havlíkovou vydal fotografickou knihu URBEX.CZ-Krása zániku. V roce 2018 jsem natočil půlhodinový videodokument Poveglia ostrov smrti.

Při urbexu jsem několikrát narazil na ostrahu objektu, nebo policii, v Čechách i zahraničí. Párkrát jsem se málem propadl podlahou, potrhal si oblečení o ostnatý drát, poškrábal ruce do krve, ušpinil se od stoleté špíny. To vše, ale k urbexu patří. Je to dobrodružství, při kterém zažiju hodně vzrušení, napětí i poznání a ještě si domů přinesu úžasné fotografie jako suvenýr.